"Čtyři dny jsem zůstal v umělém spánku, aby prohlédli a vyčistili ty ostatní orgány. Navíc mě rozřízli celého, aby mě otevřeli odshora až dolů. Čtyři dny jsem byl takhle otevřený, pak mě probrali. A to jsem si teda připadal jak debil," vypráví frontman kapely Garage Tony Ducháček o své loňské transplantaci jater, po níž se na konci roku triumfálně vrátil na koncertní pódia.
Legendární hudebník Tony Ducháček na konci roku oslavil osmašedesáté narozeniny. A ještě předtím se před pár měsíci podruhé narodil. Potřeboval nová játra, ale hrozilo, že se transplantace nedožije. A pokud ano, bylo riziko, že tak těžký zákrok jeho tělo nezvládne. Takže mu v IKEM nejprve spravili srdce a pak se šlo na zbytek.
Tony na konci roku poprvé po roce a půl zase stál na pódiu a jeho skupina Garage hrála jak léta předtím ne. Bylo to znovuzrození pražské rockové legendy. Další se chystá na tuto sobotu na vyprodaném koncertu v pražském Paláci Akropolis.
V rozhovoru s Deníkem N si transplantovaná (ledvina a slinivka) povídá s transplantovaným (játra) o tom, jaké to je jet na operační sál a pak se probudit s novým orgánem. A také o tom, jakou hudbu operační tým poslouchá, když Tonyho Ducháčka operuje.
Na Garáž, později Garage jsem před lety, vlastně už v minulém století, chodila jako věrná fanynka. Po koncertech jsem s Tonym občas trávila nějaký čas na baru - v podstatě dokud mu bylo rozumět. Vykat si u toho nešlo, proto tykání zachováváme i v tomto textu.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
Na konci prosince jsme v pražském klubu Vagon zažili zmrtvýchvstání kultovní osobnosti českého rocku, jak se o tobě píše. Jak jsi ten večer prožíval ty? Byl to první koncert po tvé červnové transplantaci jater.
Myslím, že jsem to dal docela normálka, dobře... Dokonce jsme kvůli tomu udělali čtyři zkoušky.
To je u Garage nezvyklé.
To je hodně nezvyklé. Bylo těžké se sejít. Ty výmluvy... Já mám čas pořád, protože jsem v důchodu a bylo mi to jedno. Ale vymlouvali se ti ostatní. To jsou pracující lidé. Musím pro to mít pochopení. Jeden učí ve škole, další dva dělají v divadle... Čas mají omezený, ne každé odpoledne můžou. Poslední zkoušku jsme měli večer předtím.
Jak dlouho jste nehráli? Rok a půl?
Rok a tři čtvrtě. Byl to takový druhý covid. Ale šlo to.
Víš, proč lidi na takový koncert jdou? Protože milují zázraky a chtějí to vidět. A doufají, že to je něco magického a stane se jim to taky. Ale nestane.
Já dojatý nebyl. Můj čas se ztrácel v soustředění, abych to dal. Abych nedělal chyby. Hned na začátku jsem přehodil sloky, tak jsem si pak už začal dávat pozor.
Ono to tak nevypadá, ale u zpěvu musíš dopředu vědět, jak to na sebe navazuje. Kapela hraje furt. A já se přidávám v určitý čas, tak si to musím jako jediný napočítat správně, abych se nepřidal někde jinde.
V minulých letech ses netajil tím, že pořád kouříš marihuanu. Tohle byl první koncert, kdy jsi zpíval s čistou hlavou?
To ne! Já jsem to nedělal už před tou pauzou, protože mě to přestalo nějak... Prostě byl jsem trošku zmatený.
Nemohl ses dopočítat.
No právě. Kvůli tomu počítání! Jednoho dne jsem si řekl: "Kašlu na to, dám si pohov."
Měl jsi při prosincovém koncertě pocit, že je tam jiná energie než dřív?
Já sám jsem měl pocit, že jsem omládl. Myslím po té transplantaci. Už jsem byl dost hotový, unavený. Dlouho nemocný. A ten sešup byl...
Nezastavitelný.
To teda. A pořád to trvalo, trvalo, trvalo, až to nevyhnutelně dospělo do stavu, kdy už jsem nemohl. A mělo to ty přídavné efekty, že jsem musel chodit na punkce. To tě napíchnou do břicha......
