"Kristova léta pro mě byla mezníkem," říká Tomáš Havlínek. Třiatřicetiletý herec známý hlavně z divadla a z menších rolí ve filmech i v televizi nedávno zazářil v divácky vřele přijatém filmu Neporazitelní. Zahrál si kluka, který přijde o nohu a z frustrace ho vytrhne sport, a dřel půl roku na ledě s týmem hendikepovaných hokejistů. "Existence obou nohou byl pro mě ten největší hendikep," směje se.
Tomáš Havlínek je ceněný divadelní herec, objevuje se i v řadě televizních či filmových rolí, film Neporazitelní byl pro něj ale průlomový. V rozhovoru mluví také o své dvojnásobné otcovské roli a o tom, jak náročné, ale hezké zároveň je vychovávat dítě ve střídavé péči.
"O svou otcovskou pozici jsem musel trochu bojovat. Správně se bojuje třeba za vyrovnaný počet žen a mužů na vysokých pozicích, ale pořád je nějak zajeté, že dítě by víc chybělo mámě nebo že má být hlavně s mámou. Když jste v té situaci, zjišťujete, že pozice otce je malinko ponížená oproti matce, musíte si ji obhájit," říká herec.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
V závěru roku jsme byli svědky dvou skvělých herecko-sportovních výkonů. Josef Trojan a jeho krasobruslení ve filmu Nepela a vy jako vrcholový parahokejista v Neporazitelných. Klobouk dolů, oba jste se na to nadřeli.
Díky. Pepa musel makat jak blázen a do toho v sobě najít a pěstovat ladnost. Já zas musel zapomenout, že mám nohy. Všechno jsem tahal zbytkem těla.
Na to se ale těžko zapomíná, ne?
Existence obou nohou byl paradoxně můj největší hendikep. Můžu si dovolit takový fórek říct, protože s klukama jsme ušli velký kus cesty. Znám ten jejich černý humor.
Nohy mi strašně překážely. Oni sundají protézy a šup fofr na led, balancují na té brusli, na jednu stranu, na druhou, frčí to. Já jsem všude vláčel nohy, musel jsem pokaždé zvednout celé tělo, abych se na tom pohnul.
Kluci nemají nohy, ale mají protézy. Chodí na nich, ale když jdou na led, shodí protézu a hrají. Jeden kluk, kterého jsem poznal, je na vozíčku, ochrnutý. Má obě nohy nehybné. Bojuje s českým zdravotnictvím, aby mu obě odstranili. Ví, že už nikdy chodit nebude, ale s protézou by mohl.
Oni to odmítají, protože ho noha "neohrožuje na životě". Já samozřejmě nechci být nějaký arbitr zdravotnictví, ale z jeho pohledu se mi to zdá úplně logické a legitimní přání.
To jsou osudy...
Neskutečné. Celý ten film, příprava na něj, všechna setkání mi daly strašně moc. Jasně, přál jsem si, aby z toho byl dobrý film, aby na něj chodili lidi, aby se to povedlo, ale pro mě to byla hlavně obrovská terapie a lidská zkušenost. Také náročný trénink nejen fyzický, ale i mentální.
Začalo se točit v září 2024, ale na led jsem chodil už od začátku května. Když jsem tam přišel, chtěl jsem to urvat na sílu. Pak jsem byl čtrnáct dní rád, že jsem si vůbec sedl na záchod. Přestřelil jsem to. Ozvaly se svaly, o kterých jsem nevěděl, že je mám, pochopil jsem, že na to musím jinak. Že musím trénovat častěji, ale nesnažit se to urvat na sílu.
A tak jsem chodil pořád na led, díky tomu jsem poznával kluky, jejich komunikaci a pospolitost prošpikovanou černým humorem.
Nejdřív byli opatrní, obezřetní. Nějaký zdravý kluk o nich jde točit film a hrát si na to, že nemá nohu... Měli i nějakou blbou zkušenost, byli skeptičtí. Ale postupně jsme se sblížili. Oni neodpouští flinkovství. Pochopili ale, že to nechci zadarmo a makám. Přijali mě a troufám si říct, že jsme kamarádi.
Těm klukům osud, nebo prostě život přinesl tragédii. Přišli o nohu, ale nedali se tím zlomit.
Když se vám něco takového stane, můžete to vždycky na někoho svést - na osud, na chlast, na nějakého člověka, který to způsobil. Můžete se do konce života ptát: proč zrovna já? Můžete se v tom utopit, být nešťastný, pobírat invalidní důchod a celý život se litovat. Můžete. Nikdo vám nemůže říct ani popel, protože to nezažil, je to taky legitimní přístup k věci.
Ale tihle kluci to dali jinak. Přestali se litovat nebo obviňovat celý svět, spojil je sport a dal jim další smysl života. Z hendikepu si udělali přednost, v parahokeji jsou zatraceně dobří....
