Když se řekne "Království mýdlových bublin", zní to jako název poetické pohádky. Jedná se však o celovečerní filmový dokument režisérky Taťány Markové, který otevírá bránu do světa rodiny Schichtových a jejich mýdlového impéria. Dokument i rodinu Schichtových v rozhovoru s Janem Pokorným přibližuje spolu s režisérkou také historik Martin Krsek, který na dokumentu spolupracoval. Film vstupuje 30. ledna do kin. V čem byla podnikatelská rodina Schichtových unikátní?
Když se řekne "mýdlo s jelenem", pro starší generaci je to srozumitelné - v čem je jeho půvab? Jaký to byl fenomén, pane Krsku?
MK: Půvab zejména tou dlouhou legendou. Schichtové se odkazovali, mýdlo vzniklo v roce 1848, ochranná známka byla zaregistrována až v roce 1891, ale i tak to patří mezi nejdéle kontinuálně užívané ochranné známky v dějinách českého průmyslu. Pak bych řekl, že legenda byla vytvořena Schichtovým úsilím a vkusem, kterým mýdlo propagoval. Ty kouzelné reklamy...
Na tu dobu ten marketing byl úžasný.
MK: Ano, v marketingu byli Schichtové mimořádní. Byli průkopníky v evropském kontextu. Byli první, kdo v tom prostoru využil billboardy, byli největší zadavatelé filmové reklamy v meziválečném Československu. K propagaci využívali letadla, balony... Ta škála byla neuvěřitelná.
Když se podíváme na prvopočátek, jak vznikl nápad zřídit mýdlárnu?
MK: Vyšel z ideální polohy Ústí nad Labem. Původně mydlárnu zřídili v Rynolticích na Liberecku, odkud rodina pochází. Je to starousedlická rodina českých Němců. Tam se rozvinuli z výroby ve sklepě řeznického domu. Když se to rozvíjelo, tak nejtalentovanější syn zakladatele Georga Schichta Johann rodinu přesvědčoval, že pokud chtějí byznys rozvinout, musí se přestěhovat někam, kde budou výhodnější podmínky. Ústí nad Labem mělo tu obrovskou řeku jako dopravní tepnu, v té doby Ústí nad Labem křižovaly tři železnice. Také bylo u paty hnědouhelné pánve. Takže levný přísun surovin, paliva a ideální příležitost pro export.
Pamatuju si dobře, že Johann Schicht vyhrál anketu o největšího Ústečana?
MK: To byl velký paradox. Byl to největší Ústečan za posledních 150 let, anketa se odehrála kolem roku 2010. V té době byly ještě stále silné tendence pojímat německou minulost tohoto města jen prizmatem 2. světové války - tedy všichni sudetští Němci byli nacisté - a najednou: ejhle! V lidové anketě zvítězil český Němec Johann Schicht jako největší Ústečan.
Paní režisérce to taky asi udělalo radost.
TM: To mi radost samozřejmě udělalo. A ještě bych chtěla k Johannovi říct, že má taky trochu zásluhu na názvu filmu, protože se mu přezdívalo Mýdlový král. Taky je to velmi zajímavá osobnost na podnikatele. Zaujalo mě, že psal, že člověk by neměl nutit svého bližního, aby vyráběl škodlivé výrobky, a dokonce že by se věcí nemělo vyrábět moc. Takže byl trochu i proti konzumu. A byl osvícený v tom, že chtěl osvítit i zaměstnance, pořádat přednášky, měl na svou dobu neobvyklou péči o zaměstnance. Snažil se je kulturně povznést, aby je dostal i do divadel a podobně.
MK: Kromě toho byl asketa, vegetarián a abstinent. Snažil se vychovávat nejen své zaměstnance, ale i své zákazníky. Uvedl na trh ovocné šťávy Ceres, dokonce Ceres Sekt - jako náhražku. Vychovával i své příbuzné, a tedy učinil svatbu svého syna nealkoholickou jistě k potěše všech svatebčanů. (usmívá se)
Jak ještě před válkou vnímali společné soužití Čechů, Němců, ale venkoncem i Slováků?
TM: Spousta českých Němců byli opravdu zemští vlastenci, měli velký vztah k místu, kde žili, podnikali. Schichtové původně v Rynolticích žili už 300 let, považovali to za svůj domov. Ve filmu se to také objevuje, že i z hlediska konkurence čelili vedeným útokům, že jsou Němci a Češi by si měli kupovat české výrobky. A také se snažili proti tomu bránit a šířit, že jsou i česká firma svým způsobem. Vznik Československa po rozpadu Rakouska-Uherska jejich situaci zkomplikoval, protože trh se jim velmi zúžil. Ale snažili se dál.
Říká se, a málo se to ví, že Schichtovi byli jako Baťa. Nebo další podnikatelé tehdejší doby.
MK: Vždycky dávám k dobru, že Baťové se u Schichtů učili. Kontakt mezi rodinami samozřejmě byl. Baťové s podnikáním začali mnohem dříve než Schichtové, ale můžeme říci, že patřili do baťovské komunity v Československu. Byť jejich projevy byly více konzervativní, třeba v oblasti architektury. Baťa se nechal unést funkcionalismem, u Schichtů panoval neobarok.
Už jsme mluvili o tom, jací to byli zaměstnavatelé. Co dělali pro zaměstnance? Protože výroba mýdla není moc tvůrčí proces.
MK: Nebyla to jen výroba mýdla, ale svíčky, ztužené tuky, rostlinné oleje, glyceriny... Ta práce byla tvrdá, ale oni si byli vědomi, že když investují do zaměstnance, tak mají kvalifikovanou sílu, kterou je potřeba si udržet. A z toho plynul ten sociální program, který měli. Zahrnoval věci jako ubytování, postavili 150 domků, byl závodní lékař, knihovna, jídelna... A vrcholem všeho bylo něco, kam nesáhl žádný jiný podnikatel, ani Baťa, v tom meziválečném Československu - postavil pro zaměstnance krytou plaveckou halu s 25metrovým bazénem a lázeňskými provozy, kterou v určitých dnech zpřístupnil i veřejnosti.
Paní režisérko, bylo pro potřeby takového dokumentu dost archivních snímků?
TM: Bylo, protože Schichtové byli velcí zadavatelé reklam. Takže ve filmu můžeme používat velmi půvabné dobové reklamy. To mě ještě dostává k dalšímu Schichtovskému "nej", kterých je celá řada, že taky díky nim se v Ústí uskutečnila první projekce zvukového filmu v Československu. Oni zvukovému filmu velmi věřili, že to bude dobrý prostředek reklamy na jejich výrobky. Proto projekci uspořádali. Což je věc, o které se dlouho nevědělo, protože dřív se říkalo, že první projekce byla v Praze....
