"Nasněžilo, bez džípu se sem nedostanete," oznámili s úsměvem majitelé chaty. A tak dva Pražáky ještě v civilizaci naložili k nim do Wrangleru a společně se vydali na divokou jízdu směr Pytlorka. Zhruba patnáctiminutová cesta vedla přes zasněžené trasy, a kdo tu předtím nikdy nebyl, určitě by se ztratil. Dobrodružství se ale vyplatilo - na samém konci čekala zimní pohádka i designový ráj.
Chata Pytlorka, dřevěné stavení, které přežilo desítky let, legendy o pašerácích i dlouhá období zapomnění, stojí uprostřed hlubokých lesů nad Jablunkovem.
A dnes znovu žije jen díky dvojici, která ji původně ani nehledala.
Teprve po koupi se manželé dozvěděli, že chata má vlastní legendu: žila v ní pašeračka Szolona, přezdívaná Pytlorka. Žena, která ve 30. a 40. letech minulého století pašovala alkohol přes beskydské hranice. Terén tady na trojmezí, kde se dnes potkávají hranice Polska, Slovenska a Česka, znala jako nikdo, nebezpečí ji neodradilo a často se díky své vychytralosti vyhnula zatčení. I tak ji během druhé světové války nakonec dopadli a odvezli do vězení ve Varšavě.
Místní sice netušili, kde stojí "ta v lese schovaná chata", ale věděli, kde žila Pytlorka - žena, se kterou vždy byla legrace. "Až díky tomu jsme vlastně zjistili, že ta legendární chalupa je ta naše," říkají.
Rekonstrukce trvala čtyři roky. A šlo spíš o sérii zkoušek odvahy. "Největší výzva byla... všechno," komentují se smíchem. "Dostat sem všechny ty věci. Dřevo, okna. To byl neuvěřitelný boj," dodávají. Hlavně kvůli nepřístupnosti a počasí. Chata leží osm kilometrů od civilizace a dostupná je jen po zpevněné lesní cestě - v zimě jedině s pohonem 4×4.
Třeba když na pozemek měli dovézt obří prosklené tabule, celý měsíc tu pršelo. A tak jejich doprava nebyla možná - cesta se proměnila v bahno a nikdo se nahoru nedostal. Až jednoho dne přijela stařičká Praga V3S, která skla dovezla pomocí cesty z cihel, chlapů tahajících za lano a odvahy jet na hraně. "Všichni říkali, že jsme blázni. A možná jo. Ale Pytlorka se taky ničeho nebála," přiznávají Lukovi.
Cílem bylo vytvořit přírodní, udržitelnou stavbu. Co šlo, to zachránili z původní chaty. Petr roky objížděl okolí a sbíral dřevo z rozebíraných stodol. "Jinak by ho většinou lidi spálili v peci. Pro nás to byly poklady - poklady, ze kterých jsme museli nejen vytahat hřebíky," říká. "A taky jsme zjistili, že udržitelnou stavbu umí udělat málokdo a ne každý se u toho chce nadřít," dodávají s tím, že při rekonstrukci použili hliněné omítky, rákos či ovčí vlnu.
Chata má solární panely, bateriové úložiště, centrálu i vlastní nádrž na plyn. Jde tak o off-grid ubytování, kde je potřeba trochu větší angažovanosti. A hosté to musí vědět.
I tak někdy volají s panikou, že mají "na displeji jedno procento" a občas se ptají, kde se zapíná sauna - a nevěří, že stačí "jen" zatopit dřevem. Proto Petr přemýšlí, že kousek od ní na strom připevní dřevěný vypínač, ke kterému povede nenápadná cedulka s instrukcí: "Teď si nalož dřevo." "Možná je to blbost, ale myslím, že by to lidi pobavilo," směje se. Drtivá většina lidí si ale na tento styl chataření zvykne a poté si ho zamiluje. "Hosté tomu říkají detox. Konečně je nezastihnou e-maily, jen si čtou, vaří si, odpočívají. A to je náš cíl - aby si tady každý odpočinul a odřízl se od běžných starostí," říkají manželé.
Atmosféru chaty si samozřejmě zamilovali i tvůrci jedinečného místa. A po dokončení rekonstrukce na ní s rodinou a přáteli oslavili svátek Halloween - děti měly stezku odvahy a dospělí si konečně užili ticho a výsledky čtyřletého díla. Ticho si tu užívá každý, kdo tu stráví čas - takové totiž jinde jen tak nemají. Často tu jsou slyšet jen sovy, jeleni, srny a občas dokonce vlci. A tak ani není běžné, aby sem jen tak zavítali výletníci.
Jednou se však stalo, že skupina polských turistů vyšla z mlhy na dvůr chaty a zeptala se: "Sýr smažony?" - byli totiž přesvědčení, že stojí u horské hospody, kde dostanou smažák. "To jsme se zasmáli a vysvětlili jsem jim, že smažák, na který tak rádi chodí do Česka, u nás opravdu nenajdou," vypráví Petr se smíchem.
Místo však není přitažlivé jen kvůli klidu. Z obývacího pokoje míří velká prosklená okna do údolí. Výhledy jsou tu představením samotné přírody - třeba nad chatou stojí sauna a koupací sud, odkud jsou večer vidět hvězdy. A podobně jako nahoře svítí nebe, dole svítí Třinec.
Do budoucna chtějí pořádat workshopy a retreaty. A touží, aby místo mohlo ještě víc sloužit těm, kteří jsou vyčerpaní, přetížení, přepracovaní. "Lidé, kteří doma nemají klid, tady konečně vypnou," tvrdí manželé. "A co dál? V létě nás čeká velká akce - měl by se tu natáčet film, tak jsme zvědaví, jak vše bude probíhat. Ale těšíme se," dodávají.
A co Pytlorka znamená pro samotné majitele? "Je to bezpečí uprostřed ničeho. Místo, které si vás najde - stejně jako si našlo nás, i když jsme ho nehledali. Místo, které je jedinečné samo o sobě," uzavírají. Kdo tak na Pytlorku dorazí, připomene si, že svět může být jednoduchý, tichý a opravdový - samozřejmě pouze když chce....
