Smrt jako definitivní konec možná není tak neotřesitelná jistota, jak jsme si mysleli. Část neurovědců dnes vážně zvažuje možnost uchování lidského mozku tak, aby bylo jednou možné zachránit paměť, identitu i vědomí. Mladý vědec Ariel Zeleznikow-Johnston tvrdí, že technologie k tomu už existují - a že budoucnost může nabídnout druhou šanci těm, kteří si dokážou koupit čas.
Smrt byla po tisíce let pevnou hranicí. Okamžikem, za kterým už nic nebylo. Paměť se rozpadla, osobnost zmizela, vědomí se vytratilo. Jenže moderní neurověda začíná tuto samozřejmost narušovat. Stále více vědců si klade otázku, zda to, co považujeme za definitivní konec, není spíš technologický limit naší doby. A zda jednou nebude možné smrt alespoň pozastavit.
Jedním z těch, kdo tuto myšlenku dotahují do krajnosti, je mladý neurovědec Ariel Zeleznikow-Johnston. Nepracuje s představou zázraku ani neslibuje nesmrtelnost. Navrhuje něco prostšího a zároveň radikálního: koupit si čas. Zastavit biologické hodiny v okamžiku, kdy medicína selhává, a doufat, že budoucnost nabídne řešení, která dnes ještě neexistují.
Inspirací mu není science fiction, ale historie medicíny. Ještě na začátku 20. století znamenala cukrovka 1. typu jistou smrt. Děti umíraly během měsíců. Elizabeth Hughes Gossett ale přežila díky drastickému hladovění, které její tělo udrželo při životě až do chvíle, kdy byl objeven inzulin. Nešlo o léčbu, šlo o pauzu. Právě tenhle princip stojí v jádru Zeleznikow-Johnstonova uvažování.
Paměť, identita a konektom
Zásadní otázka zní: co přesně z nás dělá nás? Moderní neurověda stále častěji odpovídá, že nejde o samotnou hmotu mozku, ale o vzorce spojení mezi neurony. Tento souhrn se označuje jako konektom. Právě v něm jsou zakódovány vzpomínky, osobnost i dlouhodobé rysy vědomí.
Podobně jako význam knihy neleží v inkoustu, ale ve slovech, neleží lidská identita v jednotlivých buňkách, které se během života neustále obměňují, ale ve struktuře jejich propojení. A právě tato struktura může podle části vědců přetrvávat i po smrti těla.
zdroj: Profimedia.cz
Průzkumy mezi neurovědci ukazují, že většina z nich považuje za možné, že vzpomínky zůstávají zachované ve struktuře mrtvého mozku. Přibližně 40 procent se domnívá, že by je jednou mohlo být možné i zpětně získat. Odhady mluví o jednoduchých organismech v polovině tohoto století, o myších o dvě dekády později a o lidech někdy kolem roku 2125. Nejde o jistotu, ale o překvapivě silný posun v tom, co věda považuje za myslitelné.
To zároveň rozostřuje samotnou definici smrti. Dříve stačilo, aby se zastavilo srdce. Pak přišla mozková smrt. Dnes už technologie dokážou nahradit dýchání, oběh i některé mozkové funkce. Čím dál častěji se proto objevuje názor, že skutečná smrt nastává až ve chvíli, kdy je nenávratně zničena osobní identita, tedy konektom.
Uchování mozku jako tlačítko pauzy
Zeleznikow-Johnston proto navrhuje, aby lidé s nevyléčitelnou diagnózou dostali možnost uchování mozku v okamžiku smrti. Nejde o staré kryonické postupy, které selhávaly kvůli poškození tkání ledovými krystaly. Místo toho prosazuje metodu zvanou aldehydem stabilizovaná kryoprezervace neboli fixace.
Při ní jsou do mozku ve správný okamžik zavedeny chemické látky, které zachovají jeho mikroskopickou strukturu. Mozek je následně zmrazen a může být uchován po velmi dlouhou dobu, aniž by se rozpadly neuronové spoje. Tento postup se už dnes běžně používá ve výzkumných laboratořích a byl testován i na lidské mozkové tkáni po smrti.
Podle Zeleznikow-Johnstona jsou už nyní skupiny v USA i Evropě, které jsou blízko tomu, aby tuto možnost nabídly veřejnosti. Náklady by se pohybovaly v řádu desítek tisíc korun ročně, tedy výrazně méně než u mnoha běžných lékařských zákroků. Technologicky nejde o sci-fi, ale o rozšíření existujících postupů.
Otázka návratu k životu zůstává otevřená. Může jít o pokročilou regenerativní medicínu, nanotechnologie nebo o emulaci mysli, tedy vytvoření digitální kopie mozku na základě detailního skenování jeho struktury. Pokud by byly zachovány vzpomínky a zkušenosti, považuje Zeleznikow-Johnston takovou existenci stále za pokračování téže osoby, i kdyby probíhala v jiném těle nebo prostředí.
Sám přiznává, že jeho návrh není zárukou a že vyžaduje, aby budoucnost dopadla dobře. Technologie se musí vyvinout správným směrem, civilizace musí přežít a budoucí generace se musí rozhodnout vrátit těmto lidem šanci. Přesto v tom vidí smysl.
Dějiny medicíny jsou plné okamžiků, kdy se nemožné změnilo v rutinu. Anestezie, antibiotika, transplantace. Vždy šlo o zásahy, které zásadně proměnily náš vztah k utrpení a smrti. Uchování mozku může být dalším z nich. Ne jako slib věčného života, ale jako tichá možnost, že konec nemusí přijít právě teď. A že smrt jednou přestane být zdí a stane se jen zavřenými dveřmi....
