Kromě vědy a politiky může klíč k ochraně nejzranitelnějších ekosystémů Země spočívat v lidské schopnosti zacházet s určitými místy jako s posvátnými. Posvátno totiž není pouze otázkou víry nebo tradice, ale jedná se o mocnou a nedoceněnou kulturní technologii pro správu společného majetku, píše v eseji Dimitris Xygalats.
V hornaté části Mauricia se nachází pozoruhodné jezero. Říká se mu Grand Bassin (Velký rybník) a rozkládá se v kráteru vyhaslé sopky. Obklopuje ho jeden z posledních zbytků původního deštného pralesa na ostrově, který jako jeden z mála přežil koloniální odlesňování, jemuž padly za oběť rozsáhlé oblasti někdejšího nedotčeného ostrovního ekosystému. Na severním břehu jezera stojí dvě třiatřicetimetrové sochy. Jedna představuje Šivu, usmívajícího se ničitele zla s trojzubcem, druhá jeho lítou družku Durgu. Společně utvářejí působivý obraz božské ochrany posvátné země pod svýma nohama, kde se snoubí příroda, mýtus i zbožnost.
Ke Grand Bassin jsem poprvé zavítal v roce 2009 jako antropolog zaujatý místními rituály a okamžitě mě uchvátila jeho přírodní krása. Když jezero zahalí horský opar, malý ostrůvek uprostřed jezera zmizí v mlze. Každý den provoní vzduch kadidlo z nedalekých hinduistických chrámů. Pod hladinou jezera plavou tisícihlavá hejna ryb a obrovští klikatící se úhoři - tvorové tak bizarní, že vypadají, jako by patřili do jiného světa.
Mě sem ale stále táhla zpátky otázka, kterou mi jezero pomohlo zformulovat: Proč některá místa vzbuzují takovou zbožnou úctu, že potlačují nutkání je vytěžit a zničit, zatímco jiná ne? Došlo mi, že odpověď tkví v praxi. Některá místa jsou vymezena nejen fyzicky, ale i morálně, prostřednictvím opakovaných symbolických činů a sdílených příběhů.
Už přes sto let se hinduisté z celého Mauricia sjíždějí modlit do Grand Bassin. Podle místní legendy měl v 19. století, ještě než na jezero poprvé popatřilo lidské oko, jeden hinduistický kněz ve snu vidění: hluboko v nitru ostrova se skrývá vodní plocha, která je mysticky propojena s Gangou, nejposvátnější řekou hinduismu.
Panditu Giriho Gossagne to zjevení dojalo, a tak se vydal s celou výpravou do husté nezmapované džungle. Netrvalo dlouho a k jezeru se pěšky vydali i další hinduisté. V následujících letech se jezero stalo místem s mytickým významem. Na jeho březích vyrostly malé svatyně a z generace na generaci se pak začaly předávat ústní tradice a zbožné úkony, které sdílenou úctu k tomuto místu dodnes udržují.
Otázka, kterou jsem si neustále kladl ohledně významu jezera, postupně posunula povahu mého výzkumu ke zkoumání toho, jak posvátná místa a zvyky - zejména ty, které jsou zakořeněny v kolektivních rituálech a kulturní paměti - mohou lidi nasměrovat k dlouhodobé ekologické péči.
Zjistil jsem, že posvátno není pouze otázkou víry nebo tradice, ale že se jedná o mocnou a nedoceněnou kulturní technologii pro spravování společného majetku. Když lidé v minulosti označovali určité činy, místa nebo vztahy jako posvátné, dělo se to především pomocí rituálů. A taková sakralizace může představovat zásadní nástroj v boji proti ekologické katastrofě - ne že by lidé vymýšleli nové doktríny, ale že by využili...
