Téměř před sedmi lety se Patrikovi Sedláčkovi zásadně změnil svět. Mladý hokejista Domažlic v sedmnácti letech prodělal dvojitou plicní embolii, zkolabovali mu orgány v těle a následkem toho mu lékaři kvůli infekci amputovali pravou nohu ve stehně. Patrik Sedláček nerezignoval na život, nelitoval se a koníčka i druhou rodinu našel mezi parahokejisty. Čtyřiadvacetiletý člen SKV Sharks Karlovy Vary je zároveň pilířem české parahokejové reprezentace a z mistrovství světa má tři bronzové medaile. Na loňském šampionátu získal i individuální ocenění pro nejlepšího brankáře turnaje. Patrik Sedláček žije v Domažlicích, pracuje v Horšovském Týně ve firmě, v níž má na starost bezpečnost práce a životní prostředí, a do Karlových Varů dojíždí na ligové zápasy.
V roce 2019 zkolaboval tehdy 17letý Patrik Sedláček doma u stolu. Matka a přítelkyně zavolaly záchranku. "Nikdo nevěděl, co se mnou bude a jestli přežiju, protože srdce mi vypovědělo službu na 57 minut. Většinou po třech čtyřech minutách, kdy není okysličovaný mozek, odumírají mozkové buňky. Lékaři si dělali starosti, abych se vůbec probral. A pokud bych se probral, tak abych dokázal nějakým způsobem fungovat a nebyl jsem ležák. Funkci srdce mně dokázali obnovit až ve Fakultní nemocnici v Plzni napojením na přístroje," vypráví Patrik Sedláček.
Můžete popsat, co se s vámi stalo?
Seběhlo se toho hodně. Přivezli mě z domova, kde jsem zkolaboval po zástavě srdce, do Fakultní nemocnice Plzeň. Nechali mě ležet, protože nevěděli, co se se mnou děje. Byl jsem 17letý kluk, který doma zkolaboval. Při masírování srdce mi zlomili žebro a tím mně propíchli plíci a krev mi proudila do plic. Když operovali plíce, zjistili dvojitou plicní embolii. Ale stále se nevědělo, co se mnou je a můj zdravotní stav byl kritický. Do toho přestaly fungovat ledviny, střeva a vlastně nic v těle nefungovalo. Lékaři nevěděli, co se mnou dělat. Zjistilo se, že mám něco špatného s krví a novou krví se mi ji snažili čistit, ale nedařilo se to. Nakonec se zjistilo, že mám infekci v pravé noze, takže lékaři začali nohu postupně amputovat od kotníku. Až amputovali nohu ve stehně, tak se můj stav rapidně zlepšil. Jenže pořád v těle nic nefungovalo a museli mi vzít metr a půl střev. Najednou se střeva zlepšila a začaly mně fungovat obě ledviny. Když mě po dvou měsících probrali z umělého spánku, tak jsem byl funkční člověk a začal jsem s rekonvalescencí, která v nemocnici trvala tři čtvrtě roku. Poté jsem se vrátil do života jako zdravý člověk, jen o nohu kratší.
Jaká byla příčina kolapsu?
Nikdo přesně neví, ale s rodinou jsme vydumali, že může spočívat v přechozené chřipce. Týden před kolapsem jsem hrál hokejový zápas, i když jsem měl chřipku. Hokej jsem hrál od tří let a v mladém věku člověk žije sportem, takže jsem si říkal, že nemohu vynechat zápas. Přechodil jsem chřipku a myslíme si, že tím jsem si zadělal na zápal plic, který jsem také přechodil. Začalo se mi špatně dýchat, a proto jsem navštívil obvodní lékařku, která mi předepsala inhalátor pro astmatiky. Pomáhal mi, ale i tak mi chůze do mírného kopečku dělala problém, protože jsem potřeboval zastavit a rozdýchat se. Na plicním oddělení v nemocnici v Klatovech mi pořádně nic neřekli. Když jsem přijel z Klatov z nemocnice a sedl si doma ke stolu, chtělo se mi hrozně spát. Probudil jsem se a řekl jsem, že jsem usnul. Než jsem dopověděl větu, tak mně vypnulo srdce. Mamina s přítelkyní mě svalily na zem a zavolali záchranku. Umřel jsem mamině s přítelkyní v náručích.
Musel být hrozný šok zjistit, když jste se probudil z umělého spánku, že máte amputovanou nohu.
Byl jsem pod silnými prášky, takže si dodnes nepamatuju, kdy jsem se probudil. Že jsem přišel o nohu, jsem zjistil po dvou třech dnech. Byl jsem zaintubovaný, měl jsem otevřenou ránu na břiše kvůli operaci střev, všude po celém těle jsem měl napíchané hadičky.
Co vám běželo hlavou, když jste to zjistil?
V nemocnici jsem se snažil dát do kupy, abych neměl komplikace, ať už je to chození na dialýzu. Soustředil jsem se na tyto věci. Postupem času jsem si uvědomoval, že nemám nohu a že jsem odlišný. A také, že už si nezahraju hokej. Říkal jsem si, že budu muset začít žít nový život.
Jak vedla cesta k parahokeji?
První cesta vedla do reprezentace. V roce 2019, kdy jsem ležel v nemocnici, jsme hledali nějaký sport. Byl jsem oslovený paraflorbalem v Plzni a ve hře byl i volejbal sedících. Ale tyto sporty nejsou pro mě. Táta za mnou přišel do nemocnice s tím, že probíhá mistrovství světa v parahokeji v Ostravě. Sehnali jsme kontakt na kapitána české reprezentace i Karlových Varů Michala Geier přes moji tetu, která měla ve školce jeho děti. Kontaktoval jsem Michala v době covidu, kdy se česká parahokejová liga nesměla hrát. Nicméně reprezentace trénovala v Poděbradech, takže jsem si zavolal s trenérem, kterým v té době byl Jiří Bříza. Domluvil jsem si trénink, v reprezentaci mi všechno připravili a po prvním tréninku jsem věděl, že parahokej je sport, který chci dělat.
Stal jste se hned brankářem?
Ne. Začínal jsem jako útočník, protože jsem hrál hokej za Domažlice v útoku. Tehdy měla reprezentace tři stabilní gólmany. Po třech měsících se mi podařilo dostat do užšího kádru pro mistrovství světa v roce 2021 v Ostravě. Do šampionátu v roce 2023 jsem hrál v poli, ale poté jsem se posunul do brány. Vyzkoušel jsem si to a trenérům v reprezentaci oznámil, že chci do brány. Po kempu brankářů mi řekli, že to nebude problém, když na sobě budu pracovat. Za Karlovy Vary si jdu občas zahrát do útoku. Na pokrčené noze mám brankářský beton, takže to vypadá jako klasický gólmanský rozklek.
Jak jste zvládal začátky v parahokeji, hlavně pohybovat se na saních?
Nejtěžší bylo naučit se na saních, protože hokejové myšlení jsem měl z hokeje. Takže pro mě bylo jednodušší číst hru nebo mít cit pro nahrávku. Primární bylo naučit se na saních a dodnes se na nich učím. Trvalo mi tři čtyři měsíce, než jsem se dokázal probojovat do užšího kádru na mistrovství světa 2021.
Jak dlouho hrajete v Karlových Varech?
Od roku 2021, kdy jsem začal hrát parahokej.
Karlovarští Žraloci jsou úspěšní.
Letos budeme obhajovat pátý titul za sebou. Tuto sezonu jsme zatím neztratili ani bod.
Daří se i české reprezentaci.
Mám všechny tři bronzové medaile - 2023, 2024 a 2025.
Na mistrovství světa 2025 jste byl vyhlášen nejlepším brankářem mistrovství světa. To vás muselo hodně potěšit, ne?
Samozřejmě. V lednu nebo v únoru jsem se dozvěděl, že pojedu na turnaj jako jednička, protože Martin Kudela čekal narození potomka. Celou sezonu jsem si šel za cílem být vyhlášen i nejlepším brankářem české ligy. Takže jsem do tréninku dával sto procent. Bohužel nevyšly všechny zápasy tak, jak jsme si přáli. Ale nakonec se povedlo získat třetí bronz v řadě. Když mě vyhlásili jako nejlepšího brankáře turnaje, byl jsem zaskočený a překvapený a hodně mě to potěšilo.
Startoval jste na paralympiádě v Pekingu a v březnu budou Hry v Miláně. Máte jistou nominaci?
Nominaci ještě nemáme, ale tuším, že do Milána pojedu, protože jsme jen dva stálí gólmani. Třetímu, Michalovi Vápenkovi, je 50 let a asi pojede na svoji poslední paralympiádu se rozloučit.
Paralympijská medaile vám zatím chybí. Bude velkým cílem její zisk v Miláně?
Ano, ale před námi je ještě hodně práce. Přece jen paralympiáda je o třídu výš a týmy se na ni připravují jiným stylem než na mistrovství světa. Na paralympiádě chce každý tým ukázat to nejlepší. Chtěli bychom zaútočit na bronz, ale s takovými pocity jsme odlétali do Pekingu. Budeme se snažit předvést co nejlepší výkon, abychom potvrdili místo v top čtyřce světa.
Hrají čeští parahokejisté v zahraničí?
Ne. Zahraniční parahokejisté z Evropy k nám jezdí hrát ligu, protože jsme jediná republika v Evropě, která má parahokejovou ligu. Michal Geier kdysi dostal nabídku hrát v Rusku, ale v té době čekali děti, takže odmítl. V Americe a v Kanadě se hraje liga, ale je de facto na stejné úrovni jako ta naše. Většina evropských hráčů se snaží hrát ligu v Česku.
Co pro vás parahokej znamená?
Reprezentační nebo klubový tým parahokeje, jsou pro mě druhou rodinou. Po návratu domů z nemocnice jsem byl doma zavřený, člověku se nechce chodit mezi lidi, protože má strach, že se ho lidi budou pořád na něco vyptávat a koukat na něj. Máte černé myšlenky, hodně přemýšlíte a pak se utápíte v depresích. Měl jsem to docela často. V parahokeji jsem se dostal mezi lidi s hendikepem a viděl jsem, že se nikdo nelituje, ale dře se tam. Dalo mi to náboj do života, což říkám kamarádovi, který také přišel o nohu a lákám ho na parahokej. Není to jen o tom sportovat, ale říkám tomu být mezi svými. Víte, že nejste odstrčený od společnosti, ale jste mezi sobě rovnými lidmi. Někteří mají větší hendikep, ale jsme na sobě takzvaně napojení. V týmech fungujeme jako rodina, takže se tam člověk cítí dobře, přepne na jiné myšlenky, dělá si ze sebe i srandu. Bereme to sportovně a pro mě to byla nejlepší změna v životě a nelituju toho. Je potřeba, aby člověku v této situaci někdo pomohl a nejlíp, kdo mu dokáže pomoci, jsou lidi, kteří jsou na tom stejně....
