Celosvětová databáze pojmenovaných meteoritů v současnosti zahrnuje přes sedmdesát sedm tisíc položek. Jen u několika desítek z nich ovšem přesně víme, po jaké dráze se na Zemi dostaly. A těmto výjimečným případům se říká meteority s rodokmenem.
Každý den vstoupí do zemské atmosféry 100-300 tun prachových částic a meteoroidů. Většina uvedeného materiálu při průletu plynným obalem naší planety zanikne, ale menší část přežije a skončí v podobě meteoritů na jejím povrchu. Odhaduje se, že na Zemi každoročně dopadne několik tisíc meteoritů o hmotnosti přesahující 10 g. Přesné číslo neznáme, a dokonce i samotné odhady se liší studii od studie podle použité metodiky. Zhruba 500 meteoritů ročně se každopádně podaří nalézt.
Pomyslnou třešničku na dortu ovšem tvoří ty, jejichž pád zachytí přístroje. V minulosti se především vědecké instrumenty přímo k danému účelu provozovaly, dnes však podobné události často zaznamenají i kamery v automobilech, bezpečnostní kamery apod. Rovněž frekvence takových případů roste, a zatímco dřív šlo o jeden za dekádu, dnes jich může být i několik ročně - což samozřejmě souvisí s dostupností příslušné techniky a všudypřítomností kamer v současné civilizaci. Samostatnou kapitolu pak představují předpovězené pády meteoritů pocházejících z těles, která se povede objevit ještě před srážkou se Zemí.
Vůbec první přístrojově zaznamenaný pád meteoritu spojený s určením jeho trajektorie v zemské atmosféře i oběžné dráhy původního meteoroidu ve Sluneční soustavě se odehrál 7. dubna 1959 nad tehdejším Československem. Oné noci fotografické kamery na stanicích v Ondřejově a Prčicích zachytily přelet bolidu o jasnosti -19 mag, tj. asi 330krát jasnějšího než Měsíc v úplňku.
Přestože se veškeré výpočty prováděly ručně na elektricko-mechanických kalkulačkách, podařilo se již týden po přeletu určit dráhu tělesa a rovněž oblast možného dopadu meteoritů. Nacházela se na obou březích Vltavy mezi Příbramí a Sedlčany - a už dva dny po pádu našel místní sedlák první meteorit, o hmotnosti téměř 4,5 kg. Další tři byly nalezeny v následujících týdnech a měsících, přičemž vážily 800, 420 a 104 g. Všechny dnes tvoří součást expozice Národního muzea.
Bolid se povedlo zaznamenat na 10 fotografických deskách, ale vzhledem k jeho jasnosti byly přeexponované a musel se vymyslet důmyslný postup, jak snímky změřit. Odborníci nakonec uspěli, a jak uvádí Zdeněk Ceplecha v knize věnované 100. výročí hvězdárny v Ondřejově, "výsledek předčil všechna očekávání". Nejistota v poloze meteoru ke konci světelné dráhy činila pouhé dva metry, svítit začal ve výšce 98 km a jeho počáteční rychlost dosahovala skoro 20,9 km/s. Poslední určený bod na trajektorii se nacházel 22 km nad Zemí, ale žádný snímek nezahrnoval úplný konec světelné dráhy. Naštěstí jev zahlédla i řada očitých svědků a díky kombinaci vizuálních pozorování a fotografických záznamů bylo možné konečnou výšku odhadnout na 13 km, což znamenalo jediné - vysokou pravděpodobnost dopadu meteoritů.
Heliocentrická dráha meteoroidu, který se stal původcem jasného bolidu a čtyř nalezených meteoritů Příbram, představovala typickou trajektorii planetky zasahující do hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Poprvé se tak přímým pozorováním prokázala spojitost mezi planetkami a meteority. Zmíněný úspěch s celosvětovým dosahem se dostavil po osmi letech fungování programu dvojstaničního fotografování meteorů. Znamenalo to celkem 2 500 hodin snímkování noční oblohy a pád meteoritů Příbram podnítil další rozvoj uvedeného projektu.
Tým vedený Zdeňkem Ceplechou postupně vybudoval síť pro fotografování bolidů, jež se v letech 1963-1968 rozšířila nejen po celém území Československa, ale i do okolních států. Zrodila se tzv. Evropská bolidová síť, s centrem na hvězdárně Astronomického ústavu v Ondřejově, v následujících dekádách prošla řadou modernizací a její automatická verze funguje dodnes. V zámoří byly následně provozovány další dvě bolidové sítě, ale jejich činnost po čase skončila. Přesto si každá z nich při hledání meteoritů s rodokmenem připsala jeden úspěch.
Americká Smithsonian Astrophysical Observatory provozovala v letech 1964-1975 tzv. Prérijní síť neboli Prairie Meteorite Network, která zahrnovala 16 stanic rozmístěných po celém Středozápadě. Rovněž v tomto případě bylo cílem shromažďovat data o jasných meteorech a ideálně také přispět k nalezení meteoritů.
Třetího ledna 1970 prolétl nad severovýchodem Oklahomy bolid, který zářil asi devět sekund a vyfotografovaly jej čtyři kamery sítě. Analýza snímků umožnila vypočítat přesnou dráhu meteoroidu a stanovit pravděpodobnou dopadovou oblast v blízkosti města Lost City. Už šest dnů po pádu byl nalezen první meteorit: Vážil asi 9,8 kg a ležel na polní cestě zhruba 800 m od předpokládaného místa. Našel ho jeden z pracovníků Prérijní sítě a během následujících pěti měsíců přibyly ještě další tři kusy. Celková hmotnost nálezů činila 17 kg, stejně jako v případě Příbrami se jednalo o obyčejný chondrit třídy H5 a také zde směřovala rekonstrukce dráhy do hlavního pásu planetek.
V Kanadě pro změnu v letech 1971 až 1985 fungovala síť MORP alias Meteorite Observation and Recovery Project. Každá z 12 stanic v provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta disponovala pěticí kamer, jež každoročně zaznamenaly kolem stovky bolidů. Jeden jasný přitom 5. února 1977 zazářil nad Albertou a kromě posádky letadla pohybujícího se nad zamračeným Saskatchewanem jej zaznamenaly i dvě stanice MORP. Měření snímků a výpočty dráhy odhalily oblast dopadu v blízkosti městečka Innisfree, asi 140 km východně od Edmontonu. O 11 dnů později se na místo dostala pátrací expedice a již po pár hodinách nalezla na sněhu meteorit o hmotnosti 2 kg. V dubnu téhož roku se povedlo najít dalších osm malých kusů a celková hmotnost nálezů dosáhla 4,6 kg. Znovu šlo o chondrit, tentokrát třídy LL5, a také tento meteoroid k Zemi doputoval z hlavního pásu.
Na další zdokumentovaný pád meteoritů jsme si museli počkat až do roku 1992. Poprvé jej přitom nezachytily vědecké přístroje, nýbrž kamery náhodných svědků - a byla jich spousta. Tisíce lidí podél východního pobřeží USA spatřily 9. října zmíněného roku "obrovský nazelenalý bolid". Začal zářit nad Kentucky a pokračoval na severovýchod přes Západní Virginii a Pensylvánii. Dohromady překonal v atmosféře dráhu dlouhou asi 700 km, až nakonec přistál na kapotě Chevroletu Malibu zaparkovaného ve městě Peekskill ve státě New York...
Sedmnáctiletá majitelka vozu Michelle Knappová slyšela ránu, a když vyšla ven z domu, našla stále ještě teplý meteorit o hmotnosti 12,4 kg. V blízkosti auta leželo i několik dalších úlomků, o celkové hmotnosti 200 g. Automobil, za který dívka krátce předtím zaplatila 300 dolarů, od ní pak jistý sběratel koupil za 10 tisíc.
Jev přitom zachytila i řada diváků na zápasech amerického fotbalu, takže se podařilo získat 16 videozáznamů, které přelet bolidu zaznamenaly z různých směrů. Vědci tak dokázali zrekonstruovat dráhu tělesa v atmosféře i ve Sluneční soustavě. I tentokrát se jednalo o typickou trajektorii zasahující do hlavního pásu a podrobná analýza ukázala, že jde o obyčejný chondrit třídy H6.
Přelom tisíciletí přinesl vyšší frekvenci přístrojově zaznamenaných pádů meteoritů a již v roce 2000 se vůbec poprvé odehrály hned dva takové případy. Osmnáctého ledna dopadl meteorit Tagish Lake v kanadské provincii British Columbia: Extrémně jasný bolid zaznamenaly optické a infračervené senzory na amerických vojenských družicích a viděli jej také desítky lidí. Prachovou stopu po průletu atmosférou zachytily jejich fotografie i videa a díky kombinaci uvedených dat bylo možné určit dráhu tělesa. První meteorit se našel již týden po pádu na zamrzlém jezeře, takže jej nekontaminovaly pozemské látky. Postupně se shromáždilo na 500 úlomků o celkové hmotnosti kolem 10 kg.
Téměř v pravé poledne 6. května pak tisíce očitých svědků spatřily velmi jasný denní bolid nad střední Evropou a několik z nich jej pohotově natočilo na video. Infrazvukové detektory zaznamenaly zvukové vlny vzniklé při jeho průletu atmosférou a jev opět zachytily rovněž americké vojenské družice. Analýza videozáznamů ondřejovským vědcům následně dovolila rekonstruovat dráhu tělesa a předpovědět oblast dopadu.
V případě meteoritu pojmenovaného Morávka lze dokonce hovořit o přímých svědcích pádu. Jeden z úlomků o hmotnosti asi 200 g totiž prolétl korunou stromu a skončil jen kousek od dvou hrajících si děvčat. Podle veřejně dostupných informací se postupně našlo sedm kousků o celkové hmotnosti 633 g a díky kombinaci různých zdrojů dat se ve své době jednalo o nejlépe zdokumentovaný pád meteoritů v historii.
Z roku 2002 musíme zmínit případ Neuschwanstein. Ačkoliv se odehrál nad Rakouskem a Německem, opět k němu přispěli kolegové z Astronomického ústavu v Ondřejově. Bolid zachytily kamery Evropské bolidové sítě a analýza získaných dat umožnila určit oblast dopadu v blízkosti známého bavorského zámku. Z původního tělesa o hmotnosti asi 600 kg se mohlo až na zemský povrch dostat zhruba 25 kg. Tři nalezené meteority přitom vážily od 1,6 do 2,8 kg.
Ještě zajímavější je ovšem podobnost trajektorií Příbrami a Neuschwansteinu. Jejich heliocentrické dráhy byly téměř identické, což naznačuje původ ze stejného tělesa. Složení meteoritů se však naopak velmi lišilo, a zatímco exemplář Příbram představoval obyčejný chondrit H5, Neuschwanstein vědci klasifikovali jako vzácný enstatický chondrit EL6. Mateřský objekt tedy zřejmě musel být značně různorodý.
V obydlených oblastech představuje hledání meteoritů z mnoha důvodů komplikovaný úkol. Proto v Austrálii před dvaceti lety vznikla tzv. Pouštní bolidová síť neboli Desert Fireball Network.
Na počátku stála spolupráce vědců z Western Australian Museum v Perthu, londýnské Imperial College a Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově. Síť pokrývá rozsáhlou a téměř dokonale rovnou Nullarborskou planinu na jihozápadě Austrálie, o rozloze 200 000 km², kde navíc až 300 nocí v roce panuje jasná obloha. V úvodní fázi tam byly umístěny automatické kamery Evropské bolidové sítě, modifikované pro provoz v drsných pouštních podmínkách.
Zmíněná soustava si pak připsala první meteorit s rodokmenem z jižní polokoule, jemuž přitom 21. července 2007 předcházel docela průměrný bolid. Navíc pohasl už zhruba 30 km nad Zemí, a temná fáze letu, tudíž trvala celých šest minut. Tři nalezené meteority Bunburra Rockhole o hmotnostech 174, 150 a 15 g přesto ležely pouhých 100 m od vypočtené polohy. Kromě toho vynikají nejen svým složením - jedná se o achondrity - ale také heliocentrickou dráhou typu Aten, jež se z převážné části nachází uvnitř orbity Země. Za dvě dekády provozu má australská síť na kontě osm nálezů meteoritů, u nichž bylo možné určit trajektorii v zemské atmosféře i ve Sluneční soustavě.
V dalších letech následovalo zdokumentovaných pádů tolik, že je nelze vyjmenovat všechny. Patří však mezi ně třeba Almahata Sitta neboli první meteority spojené s předpovězenou srážkou Země s planetkou 2008 TC3. Desítky malých meteoritů pak přinesl pád Košice z 28. února 2010, zatímco superbolid Čeljabinsk z 15. února 2013 by vydal na samostatný článek.
Zcela "český" případ znamenaly meteority Žďár nad Sázavou z 9. prosince 2014. Bolid vyfotografovaly čerstvě modernizované kamery Evropské bolidové sítě, přičemž poslední z nich se instalovala přesně v den pádu. Snímky prošly analýzou v Astronomickém ústavu a do vytyčené oblasti se vydali odborníci z Ondřejova i dobrovolníci z České astronomické společnosti. Obě instituce se potom rovněž podělily o dvojici nalezených meteoritů.
V pořadí pátý a zatím poslední meteorit s rodokmenem nalezený na českém území představuje Hradec Králové, jenž dopadl na zemský povrch 17. května 2016. Výpočty na základě dat z bolidové sítě dovolily rychle stanovit cílovou oblast, z větší části ji ovšem pokrývala zemědělská půda zarostlá vegetací, a hledači tudíž neuspěli. O to větší překvapení přišlo, když se téměř po roce ozval nálezce meteoritu: Jeho objev z 30. července vážil 134 g a jednalo se o chondrit typu LL5.
Meteority s rodokmenem nabízejí možnost studia těles Sluneční soustavy, aniž bychom k nim museli vysílat drahé sondy. Určení jejich dráhy pak vědcům umožňuje spojit je s konkrétními oblastmi našeho planetárního systému i s původními mateřskými objekty. Zmíněné meteority tak můžeme považovat za vesmírné posly nesoucí stopy událostí, které se odehrály před miliony a miliardami roků....
