„A babičko, kdo bydlí v tom zámku?“ „Tam? Ale… škoda mluvit. Starý pobuda. Radši se na něj moc nekoukej.“ „Proč?“ „No, občas se tu ztrácejí hodinky. Jízdní kola. Slepice. Takové drobnosti.“ „A všichni vědí, že je bere on?“ „Vědí, nevědí… Člověk nechce dělat zlou krev. Je to složitá osobnost.“ „Aha.“ „Starej Soukeník měl támhle na svahu pole až dolů k cestě. Jenže ten zmetek mu jednou v noci celý pozemek překolíkoval a ráno prohlásil za vlastní.“ „A to mu jen tak prošlo?“ „No co jsme měli dělat? Do zámku se nikomu moc nechce. Má tam psy, pušku a špatnou povahu.“ „To je hrozné.“ „To ještě nic není. Předloni někdo u splavu znásilnil Viktorku. Nikdy se nepřišlo na to, kdo to byl. Jen to dítě má stejné světlé vlasy jako on.“ „To byl taky on?“ „Dítě zlaté, některé věci se u nás nahlas neříkají.“ „A proč ne?“ „Protože pak by se muselo něco dělat.“ „A dělalo se někdy něco?“ „Jednou jsme si stěžovali. Hned potom vyhořela sýpka. Strašná nehoda. Vítr byl tehdy takový neklidný.“ „On ji zapálil?“ „Nikdo ho neviděl. Jen ve spáleništi našli jeho lucernu. Ale to není důkaz, že by to udělal zrovna on.“ „Babičko…“ „A před třiceti lety, to byla tvoje máma ještě malá, zabil na hrázi dvě děcka, co se tam koupala.“ „Cože?“ „Prý si myslel, že mu lezou na jeho břeh.“ „Ale břeh přece není jeho.“ „Teď už ano.“ „A vy ho pořád necháváte bydlet v zámku?“ „Nejen bydlet. Posíláme mu každou neděli koláče.“ „Proč?“ „Protože nás prohlásil za nepřátele. A když někoho prohlásí za nepřítele, je lepší být zdvořilý.“ „To nedává žádný smysl.“ „Dítě zlaté, ty tomu nerozumíš. Než se sem přistěhoval a vyhnal ze zámku paní kněžnu, pomáhal osvobodit naši vlast během druhé světové války.“ „A proto může krást, zabíjet a ubližovat lidem?“ Babička se pokřižovala, jako by dítě právě řeklo něco neslušného. „Nemluv tak o něm. To je Rus. Jsme mu přece vděčni.“ #Parzival #mystery #crime #politics