V sobotu mi pod fotku s jednou mladou ženou tady někdo napsal, že nemůžu mít deprese, když jsem takhle aktivní, že lidi s depresí nevstanou z postele ani. Ano, zažila jsem to u velmi blízkého člověka, nešlo ho nijak a ničím namotivovat a pomoct mu. Jenže pak existuje něco, co se jmenuje vysoce funkční deprese. Takovej člověk navenek funguje, ale vevnitř je prázdnej, vyčerpanej, nic ho nebaví, nemá žádnou sebedůvěru, bojí se lidí a navíc se cejtí provinile, protože když všechno zvládá, tak přece nemůže mít problém a je jen slaboch a snowflake. Jsem schopná se v půlce tréninku rozbrečet zoufalstvím, ale ten trénink docvičím. To samý v práci. Umím bejt extrémně supportive, empatická a nalejt do lidí energii a motivovat je. A pak stojím na hraně nástupiště a přemejšlím, oč by to bylo jednodušší ten krok udělat. Ne, neudělám ho, ale ten boj mě vyčerpává čím dál víc. Nicméně nebudu se s nikým hádat a soutěžit, kdo je na tom hůř. Vlastně mi nic není, viď. Takže dnes jsem ráno skoro nedokázala vylézt z postele, natož jít před prací běhat, jak jsem chtěla. Jenže jsem tu do večera, tak jsem nakonec do tý posilovny, kterou mám pod kanclem, místo pauzy na oběd zašla. A ano, na tý fotce se usmívám, omg, přece nebudu dávat fotku, kde se tvářím jako prdel. #Deprese #PsychickéZdraví #VysokáFunkčnost