Jaroslav Sluka, aktivní sedmdesátník a kandidát na starostu Ralska, se snaží prostřednictvím voleb ovlivnit ochranu přírody v oblasti stižené výstavbou solárních elektráren a jinými projekty, které podle něj ohrožují místní ekosystémy. #Ralsko #příroda #solárníenergie

😟 Kamarád vyfotil Vltavu u Vesteckého mostu. Dámy a pánové, vidíte reálný průtok tímto českým veletokem. https://t.co/vChZAl09uD #Vltava #ČeskáRepublika #Příroda

Tak se neočekávné stalo skutečností a netopýrče vyletělo z jeskyně. Je přesně tak roztomilý, jako na přiložené fotce.🤗 #netopyrce https://t.co/DlZpamF9z9 #netopýři #příroda #roztomilé

V deseti máš tvář, jakou ti dala příroda. Ve třiceti, jakou ti dal život. A v šedesáti máš tvář, jakou sis udělal sám.“ Německé pořekadlo. A ho doplním. A pak je ještě zvláštní kategorie. @AndrejBabis. #citáty #život #příroda

Protože rozumím řeči ptáků, už nějakou dobu ze stromu za oknem slyším: „No hlavně že si nás ten magor celou zimu natáčel u jídla. Ale že by nám teď něco nasypal, to ho nenapadne…“ Tak jo. Oživím kameru. 📹🐦 A zítra začínáme! 😄 https://t.co/n78aoInFil #ptáci #příroda #kamery

Letečtí záchranáři Jiří Buček a Samuel Posluch popisují své zkušenosti s hašením lesních požárů ve Francii, kde se při jednom z největších požárů vytvořily podmínky pro vznik ohňové bouře, což značně komplikovalo jejich zásah. #požáry #leteckázáchrana #příroda

Vidíte to?! Jasně, čtyři jízdní pruhy a příčné parkování pryč, podivné keře uprostřed taky, přibývají stromy, konečně to začíná připomínat náměstí... Ale myslíme tam, po levé straně. Ano. Kolej směrem nahoru je poprvé od roku 1980 zase celistvá. Druhá téměř. Už se to blíží. ❤️ https://t.co/sX78r1h8XZ #město #proměna #příroda

Mohl jsem sem dát Janu Mračkovou Vildumetzovou s košíkem plným hub, ale myslím, že všemožné hrůzy se na nás valí každý den ze všech stran, tak proč to ještě stupňovat. #hry #mykolog #příroda

Já znám bohužel jiný druh. Doputoval ze Slavičína až do Prahy a je stokrát jedovatější než muchomůrka zelená‼️🫣 https://t.co/ytTxFxRHWC #houbovýraj #příroda #jedovatéhouby

Zajel jsem k památnému dubu, jestli už není čas na poslední seč. Ale nepůjdu do toho, louka je drobná, rozkvetlá a zažívá druhé jaro. Kolem lány, strniště, řepka, nic, kde by hmyz našel potravu. Tak jim louku nechám a přijedu později. #FarmářJežek k službám. https://t.co/6KMumpK0ef #příroda #jdemeven #zemědělství

PRVNÍ KROK PRO VZNIK PARKU SOUTOK🌳 Nový park je vždycky dobrá zpráva! Na jihu Prahy, u soutoku Berounky a Vltavy, jsme vykoupili rozsáhlé pozemky o ploše 136 tisíc metrů čtverečních. Je to první krok k vytvoření jednoho z největších evropských příměstských parků. Měl by https://t.co/8a9xR5OsyR #park #Praha #příroda #CZ

Podvečerní vyjížďka kolem Milady 😊Jsme spolu týden a zatím mám najeto 20 kilometrů, ta větší svoboda je skvělá❤️ https://t.co/ZqsSPPzLfd #vyjížďka #svoboda #příroda

Vodopád Iguazú aktuálně zažívá rekordní průtok vody 8,33 milionu litrů za sekundu, který je pětkrát vyšší než průměr, v důsledku extrémních dešťů a zesilujícího jevu El Niño. #vodopádyIguazú #ElNiño #příroda

Mám takovou superschopnost: jsem schopná zabloudit i na tý nejjednodušší trase. Občas jdu opačným směrem, umím jít i podle mapy v mobilu, kterej mám vzhůru nohama, a když se dostanu do tempa, začnou se mi v hlavě objevovat příběhy a zapomínám koukat, kudy jdu. Dnes mě čekal poslední přechod hor a to natěžko; teda mám tu batoh max 9 kilo, ale na ty mý záda to je až až a nechceš jít víc než těch 17 km, akorát že jdeš. Poprvý jsem sešla z cesty hned na začátku: prostě jsem minula odbočku a rázovala si to po široký cestě. Zjistila jsem to asi po kilometru, ale podle mapy se měly obě cesty spojit, tak jsem to neřešila. Jako spojily by se: kdyby se tam najednou neobjevil železnej plot, kterej nešlo přelízt. Ale vedle tekl z kopce potok a u něj náznak cestičky: to půjde. Jakoby šlo, jen mě trochu rozhodily náhle se objevivší krávy, který šly potokem přímo proti mně. Takhle: já se krav nebojím, ale jednak koukaly dost výhružně a jednak, jak blbě vidím, jsem si nebyla jistá, že maj všechny vemeno. Taky že neměly, zblízka bylo zřejmý, že to jedno není dojnice, nicméně podle velikosti jsem usoudila, že je to vůl a v klidu ho obešla. Chvíli jsem se prodírala popadanejma stromama a klaplo to! Byla jsem zpět na trase, což mi ovšem vydrželo pouhej kilometr; směr jsem držela, ale zas o dvě vrstevnice vejš. To už umím, dolu to šlo BUKOVÝM! lesem snadno a tam jsem se rozhodla, že už budu fakt dávat pozor. Jenže jsem začala myslet na práci a na to, jak sehnat peníze, abych si mohla dělat už je to, co chci, a ne to, co musím, cesta vedla z kopce, tak jsem do toho šlápla… long story short: šla jsem úplně opačným směrem někam k silnici v údolí. Tohle už trochu bolelo, musela jsem ten kopec vyšlapat zpátky a nebylo to kousek. Nezbylo nic jinýho, než jit s mobilem v ruce a každou chvíli kontrolovat, jestli jsem na trase, bylo to otravný, ale až na jeden zádrhel, za kterej mohla GPS, která se v sedle zasekla a já tam pobíhala jak Forest Gump po lese, než jsem zjistila, kde jsem a kam jdu, to už pokračovalo bez problémů. Pokud teda nepočítám závěrečnej sestup do vesnice o vejškovej kilák níž: odhadem tak pět kilometrů vedla cesta takovým tím volně napadaným kamením a štěrkem: klouzalo to jak kdybych šla po slupkách od banánů, asi tak desetkrát jsem uklouzla tak, že jsem skončila na zadku, naštěstí jsem s tím počítala, umím padat a dost to odpružil batoh. Za každou zatáčkou jsem doufala, že už tam bude konečně normální terén a za každou zatáčkou znovu a znovu zažívala zoufalost, protože ty šutry byly never ending story. Nakonec jsem to po dvou nekonečnejch hodinách doklouzala dolů živá a zdravá, bohužel totéž nemůžu říct o těch milovanejch barefootech. Btw batoh bylo vlastně to poslední, co mi dnes vadilo. Zajímavý na tom všem je, že ty nohy, co mě už měsíc brněly a cestou s batohem na nádraží před odletem se to zhoršilo tak, že jsem zvažovala to odpískat, přestaly brnět hned v Tiraně na letišti. S tím dejchanim to trvalo dýl, první tři dny jsem furt nemohla pořádně dodechnout, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen je teda na hovno, že zejtra letím domů. Takže jestli jste to dočetli až sem, tak na mě valte důvody, proč se vracet. Kočku a dceru ani nezkoušejte: kočka je happy u spolubydly a dcera u svýho chlapce. #cestování #příroda #dobrodružství

Tomík šel krmit telata a přiběhl pro Pavla, že z okapů visí pták. Byl to jestřáb, co měl zaháklou nožku za úchytem okapu. Bohužel na hale, takže žebřík a záchraná akce mohla začít. Jestřáb i zachránci to zvládli na jedničku. Dravec odletěl, kluci slezli. 😃 https://t.co/RW44J1D7gy #záchrana #příroda #jestřáb

Někdy se den třeba úplně nepovede, jindy vám ho nepovede někdo jinej. Za ty dva roky tady jsem si přeházela žebříček podstatných věcí zgruntu. A ač to zní jak chce, stačí mi na silnici potkat vracející se ovečkový holky z pastvy nebo kouknout z terasy a vše je zase, jak má být. https://t.co/g0etccVK3c #život #štěstí #příroda

Takovej odpočinkovej den: Přešla jsem dřevěnek vratkej houpající se most, bloudila lesem, přeskakovala potoky, zapadala do bahna, prodírala se keři, klouzala po šutrech, ztrácela se na trase i sama v sobě a najednou se ocitla mimo offline mapu u jezera v Monte Negru. Hic sunt Leones, ale byly to jen krávy se zvoncema. Místo 16 km to bylo skoro 20 a cestou zpět jsem byla překvapená, že jdu z kopce, protože cestou tam jsem měla pocit, že to je nudná rovina. Jak píšu: takovej odpočinkovej den to byl. #příroda #dobrodružství #výlety

Jestli jsem si včera myslela, že trasa vede moc kolmo vzhůru, tak ten dnešní výstup na Maja e Trojan byl uphills to hell. Přitom to začalo nenápadně hezkou cestou kolem potoka, pohoda skončila vstupem do bukovýho lesa. NEMÁM ráda bukový lesy forever. Cesta stoupala tak prudce vzhůru a to pitomý listí tak klouzalo, že jsem chvílema lezla po čtyřech. Pokud jsem teda zrovna věděla, kudy. Značky byly naprosto random na stromech, vůbec to nedávalo smysl, a GPS skákala v perimetru 70 metrů na všechny strany. Nakonec jsem metodou pokus omyl nějak tím lesem prošla a doufala, že zbytek bude idyla ozářená sluncem. Jako jo, akorát to skončilo dřív, než jsem si to stačila užít. Na šipky kolmo vzhůru jsem si už zvykla: terén byl navíc relativně přehlednej, ale traverz po kamenech a skále s půl kilometrovou propastí pod nohama na mý bingo kartičce teda nebyl. To nejhorší ale přišlo v sedle: poslední kilometr (no dobře, možná 750m) vedl po hřebeni úzkým jak kladina a ta propast tak byla z obou stran. Mít jen o něco větší závrať, už tohle nepíšu. Really jsem uvažovala o tom, že ten konec vzdám; o jeden vrchol víc nebo míň už v mým věku nehraje roli a ta zpáteční letenka by zbytečně propadla, ale nakonec jsem usoudila, ze když budu velmi opatrně klást jednu nohu za druhou, sem tam se přidržím rukou a hlavně! nebudu koukat dolů, tak tam dojdu, otázku, jak se vrátím, protože dolu je to vždycky horší, budu řešit, až to nastane. Na pokraji psychickejch sil, protože fyzickejch mám nepochopitelně furt moc, jsem stanula na summitu a na vrcholovou fotku se tentokrát vysrala. Ten člověk, o jehož komentář k tý včerejší vrcholovce jsem stála nejvíc, nic nenapsal, navíc mi čím dál víc dochází, že nikdo není na devětapadesátiletý tělo v podprsence dávno zvědavej, jen je kurva těžký se s tím smířit a zatím mi to moc nejde. Cesta zpět byla překvapivě snadnější a to, že jsem se opět párkrát netrefila na správnou značku, nevadilo: sice to bylo o dost delší, ale to údolí za to stálo. Ve tři, po sedmi hodinách chůze, jsem byla zpátky a čekalo mě dilema, jestli jít další 4,5 hodiny přes kopec, nebo zkusit stopovat, začalo se totiž dost dramaticky mračit a hřmělo. Řekla jsem si, že když mi do 20 minut nic nezastaví, půjdu. Do 20 minut nic nezastavilo: ono teda hlavně za tu dobu nic nejelo. Fakt se mi nechtělo riskovat slejvák v horách, no, zkrátím to. Nakonec zastavilo asi osmý auto, manželé z Monte Negra, kousek je totiž hranice, vysadili mě tři kiláky od ubytka a fakt brutálně chcát začalo až posledních 500 metrů, což už mi bylo jedno. Cestou mi došlo, proč je mi tu tak dobře: nikdo mě nehodnotí, s nikým se nesrovnávám, nikdo mi nedává najevo, že nejsem dost dobrá, nemám strach, že někoho něčím seru, že něco nezvládnu a že jsem stará a k ničemu. Můžu si dělat, co chci a nesedím na zadku u compu, ale koukám na hory & nebe & louky & ovce, nejsem vůbec unavená a konečně jsem se zas dnes mohla celou dobu zhluboka nadechnout. #turistika #hory #příroda

Dnes jsem měla v itineráři přechod přes Maja e Grebenit do Lëpusche, stoupání 864 vejškovejch metrů, klesání 540, 11 km, cca 4 hodiny. Extrémně snadná trasa, na který absolutně nejde zabloudit a NECHCI o to mluvit, ostatně ten kilák a půl navíc byla marginálie. Zpátky jsem měla dostopovat, ale byla jsem v cíli v poledne, unavená jsem nebyla, tak jsem to vzala i zpátky stejnou cestou: jednak si většinou nepamatuju celou trasu, kudy jdu, protože mám občas v hlavě příběhy, a hlavně v opačným směru to vždycky vypadá jinak. A navíc jedno z mejch guilty pleasure je chůze do kopce. Za celejch 7 hodin chůze jsem nepotkala jedinýho člověka: jen jednu krávu a prase rochnící se v bahně. Miluju bejt sama uprostřed hor: v sedle jsem si sedla (co taky jinýho v sedle žejo), využila toho, že tady nemám skoro tinnitus, a meditovala. A v jednu chvíli jsem v tý rozlehlosti a klidu hor ucejtila tak velkou lásku k týhle planetě, že mi začaly týct slzy. Jsem v horách ráda sama a navíc málokdo zvládá můj styl chůze start-cíl bez pauz na jídlo, ale občas mi bejvá trochu líto, že tu nádheru nemám s kým sdílet, a jasně: píšu o tom a dávám fotky; i tak je ten zážitek nepřenositelnej. Ne, není to úplně zalitý sluncem i přes jasnou oblohu a vedro, pořád mě trápí ty divný zdravotní věci a bojím se: ale jestli mám umřít, tak jsou hory to nejlepší místo ever. #hory #příroda #turistika

V tomhle tweetu je video průletu helikoptéry nad říčním údolím, kterým se záplava už prohnala. Je kompletně přetvořené a současně je tam dobře patrné, jak vysoko vlna dokázala zasáhnout Je jisté, že obětí bude řádově více https://t.co/KAhMX9E6hz #příroda #záplavy #helikoptéra #CZ