Poslední dobou jsem se hodně bavila s ostatními lidmi o tom, jaké to je mluvit s tracheotomií a plicní ventilací. Spousta zdravotních sester a fyzioterapeutek, které se potkaly s lidmi jako já, se divilo, že dokážu mluvit. Obvykle se říká, že to není možné. A i přestože chápu, že pro některé lidi to opravdu není možné, ať už kvůli dechové nedostatečnosti, deformitám nebo třeba kvůli poranění hlasivek během zákroku, upřímně nechápu, proč se to říká všem. Mně to taky říkali. A já se tím pádem ani nesnažila. Dokud mi jeden člověk neřekl, že když se budu snažit, tak to zvládnu. Trvalo to hodně dlouho. Ale teď nad tím ani nepřemýšlím. A já si tak říkám, kolik asi tak lidí na plicní ventilaci by mohlo mluvit jako dřív, kdyby jim doktoři a zdravotníci od začátku neříkali, že to není možné. Je to hodně podobné jako u zpěvu. Samozřejmě, člověk potřebuje nějaký vzduch, ale nejdůležitější je práce s ním. Možná by se mělo přestat tvrdit, že člověk už nikdy nebude mluvit, když má tracheotomii. Možná to nebude jako dřív. Možná to bude těžší. Ale člověk by se měl učit pracovat s tím, co má. Lidí na plicní ventilaci je spousta. A já věřím, že kdyby víc lidí vědělo, že mají tu možnost se ve svém hlase vrátit do normálu, nemusela bych být výjimka. #tracheotomie #plicniventilace #zdravotnípéče