Má každý národ právo na svou vlastní historii, jak zaznělo v ukrajinsko-polském sporu? Možná to zní logicky. Jenže je tu velké ALE. Znamená to i právo na genocidu a masakry? Holocaust? Já si to tedy nemyslím.
Dnes se uzavírá moje reprezentační kapitola. Toto rozhodnutí není impulzivní a nevzniklo ze dne na den. Je to myšlenka, kterou jsem v sobě nosil delší dobu a nad kterou jsem dlouho přemýšlel.
Kui irooniat ja hüperbooli kasutavale poliitilisele sõnumile vastatakse ametlike administratiivsete sanktsioonidega, kinnitab see, et meie asutuses on tekkinud sügav sallimatus sõltumatu mõtlemise suhtes.
Jsem blízko tomu – opravdu v řádu pár dnů - abych se rozhodl, že podám kárnou žalobu. Zjištění ministerského dohledu v této kauze jsou docela vážná a já je rozhodně nebudu bagatelizovat.
Ústavní soud je podjatý. Prezident Pavel jmenoval většinu jeho členů a rychlost bezprecedentního rozhodnutí o složení delegace na summit NATO je dalším důkazem této podjatosti. Úkolem Ústavního soudu rozhodně není určovat složení vládních delegací. Obávám se o charakter naší země i o rovnováhu mezi nejvyššími ústavními institucemi.
Myslím, že je dobře, že Ústavní soud reagoval rychle. Odkládání vládního rozhodnutí o složení delegace bylo zjevně součástí strategie, jak prezidentovi zabránit v účasti na summitu NATO.
Myslím, že Ústavní soud rozhodl. Babiš a Macinka by se měli omluvit a respektovat rozhodnutí nezávislého soudu. Celou tu ostudu si mohla vláda ušetřit.